Nový život

Pondělí v 16:04 | adéla |  Povídky( Adel)
Mladá dívka jménem Ema se přestěhuje a dá zbohem svému starému životu. V novém městě ve kterém nic nezná se musí vypořádat se ztrátou svých přátel a domova, napjatým vztahem s otcem, novou školou a ne příliš přátelskými spolužáky. Jak se s tím to vypořádá? Najde si nakonec někoho kdo jí porozumí?


Nový život


Stála jsem před naším starým domem a smutně jsem se na něj dívala. Vspomínky na staré časy kdy ještě máma žila a hráli jsme si společně s tátou na zahradě mě zaplavily jako vlny nekonečného moře. Ptáci si zpívali ve větvích stromů a slunce hezky hřálo a osvětlovalo naší ulici. Nikdy bych si nepomyslela, že v tak krásný den se bude dít něco tak strašného jako stěhování. Nachvíli jako by se promě svět úplně zastavil. Zbily jen ty hřejivé vzpomínky a hlasy ptáků ve větvích, nic jiného neexistovalo.
Probudil mě až tátův hlas. "Máš všechno Emo?" Zeptal se a prošel kolem mě k autu kde vzal dva kufry a rval je dovnítř, jako by si ani nevšiml, že mi něco je. Tohle na něm nesnáším, nikdy si nenajde ani chvilku­, aby se na mě podíval a zeptal se co mě trápí nebo tak něco. Vždy až příliš spěchá. " Myslím, že ano." řekla jsem a přešla k němu. " A kde je Mína?" Mína byla moje tří letá kočka, kterou jsem našla jako kotě a přivedla domů. A poslední dobou je to snad jediný tvor na světě, který mě chápe. " Doufám, že jsi na ni nezapoměla." řekl a podíval se na mě svým zvláštním pohledem, kterým se na mě díval když jsem udělala něco špatně. Potlačila jsem nutkání odpověď na něj vyprsknout. " Je v přepravce na sedadle na ni bych nezapoměla." Táta narval poslední kufr do auta a protáhl se. "V tom případě můžeme vyjet." řekl. Otevřel dveře a usedl k volantu. Štvalo mě s jakým klidem to bere. Vždyť opouštíme dům v kterém jsme tak dlouho bydleli. Vyrostla jsem tu a máma tady......umřela. Nechtěla jsem to tady opustit, ale musela jsem. Naposledy jsem se podívala na náš dům a nasedla jsem do auta.
Po pár minutách tiché jízdy jsem se odhodlala k poslednímu pokusu o přemluvení mého táty. "A opravdu se musíme stěhovat?" zeptala jsem se smutně. Táta si jen znaveně povzdechl. "Emo ty víš, že musíme. Přijal jsem ve městě nabídku práce a kdyby chom bydleli v našem starém domě, cesta tam by trvala příliš dlouho."
"Ale vždyť by si mohl pracovat jako do teď." řekla jsem nechápavě. Peněz jsme měli dost a tátu stará práce bavila, a tak jsem neviděla jediný důvod proč by jsme se měli stěhovat. "Emo nebudu se o tom s tebou bavit." Z jeho hlasu šlo slyšet, že je naštvaný a v rozhovoru už nechce pokračovat, ale mě to bylo úplně jedno a tak jsem pokračovala dál, teď o něco hlasitěji. "A co máma? ta by nikdy nesouhlasila s tím, že se budeme stěhovat!"
"Emo přestaň." skočil mi táta do řeči. Ještě se držel, ale stačilo už jen tak maličko aby vybouchl. "Máma měla ten dům ráda! Neodešla z něj ani když umírala i když měla jít do nemocnice, protože..."
"Emo dost!!" křikl táta tak nahlas až jsem sebou cukla. Ano, uznávám, že tohle byla podpásovka, ale dal mi snad navibranou? I přesto mě tahle reakce překvapila. Táta se na mě takhle ještě nikdy nenaštval. Ohromeně jsem se na něj dívala a zbitek cesty jsme mlčky seděli a vyhýbali jsme se dalšímu rozhovoru.
Stála jsem ve dveřích do nového bytu a dívala jsem se do chodby. Byla malá a sotva by se do ní vlezly dvě osoby na jednou. Táta už byl uvnitř a vybaloval věci, zatím co já jsem si teprve vyzouvala boty a ukládala je do botníku, který byl spolu s věšákem jediným nábytkem v místnosti. Přešla jsem z chodby do obýváku. Byl úplně prázdný až na dvě skříně po minulých majitelích domu a spousty krabic, které zde odnesli stěhováci s tátou. "Tvůj pokoj je vedle kuchyně. Vem si svoje krabice a běž si je tam odnést." překvapeně jsem se otočila. Vůbec jsem si nevšimla, že přišel do místnosti a začal vybalovat některé z krabic. Vypadalo to, že se mu nálada už viditelně zlepšila, ale já jsem neměla nejmenší chuť se s ním bavit, a tak jsem mlčky vzala moje věci a odešla jsem do svého pokoje. Tam jsem je položila a rozhlédla jsem se po místnosti. Stejně jako ve zbytku pokojů bylo i v tomto žalostně málo nábytku. Vlastně v této místnosti byla jen postel a na zemi ležela malá hrací skříňka. Přešla jsem k oknu a rozhrnula závěs, aby do pokoje vniklo více světla. Poté jsem znaveně padla do postele a přitiskla se k madraci. První hrůzu mám za sebou, ale za týden mě čeká nová škola. Jupí. Pomyslela jsem si nevesele. Ani v mé staré škole to nebyla hračka, ale tam jsem znala už několik holek ze školky, a tak jsem měla aspoň pár přátel. Nikdy jsem totiž nebyla ten typ holky co k někomu příjde dá se s ním do řeči a už má nového kamaráda. Já jsem byla uzavřená, tichá a pro okolí divná. Byla jen hrstka lidí s kterou jsem si rozuměla, a tak jsem už teď věděla, že nová škola bude teprve ta největší výzva.


Omlouvám se, že je tento konec tak trochu useknutý. Chtěla jsem toho napsat ještě hodně, ale článek se mi zdál už dost dlouhý, a tak jsem se rozhodla ukončit ho zde a rozdělit na více částí. U druhé části (která by měla vyjít ještě tento týden) bych vás chtěla poprosit, aby jste mi napsali do komentářů jestli chcete další pokračování a jestli vás tento příběh baví děkuji.
 

Neuvěřitelné- Deník Niny

10. června 2017 v 20:05 | Tereza Mlčochová |  povídky( Terky)
Neuvěřitelné- Deník Niny
V důchodě jsem měla plno času, ale přesto jsem našla způsob jak ho využít. Sedla jsem si k psacímu stolu a začala psát….
Na obloze se objevil záblesk a pak oslňující světlo, které potom zmizelo.

Už jako malá jsem měla velkou dětskou představivost, ale všichni to brali, že je jen krásně roztomilé.
Když, jsem měla 13 let, tak mě spolužáci brali jako divnou. Často cestou ze školy, jsem přemýšlela, že jsme jenom stvoření, která má 2 ruky a 2 končetiny jako nohy. Vždycky jsme se vraceli do různých útvarů, které byli pro nás domovi, kde každý s nás měl někoho komu říkal máma a táta a také několik let jsme se museli chodit do velké kostky, kde jsme byli jako ve vězení, měla jméno škola. Někdy mi připadalo, že mezi námi žila i jinačí stvoření a my jsme o tom nevěděli. Každé ráno se opakovalo, až na jedno. Jako obvykle jsem vstala, ale měla jsem pocit, jako by se něco mělo stát, změnit nebo změnilo. Zavřela jsem domovní dveře a vydala se po chodníku na známou cestu do velké kostky, teda školy. Přede mnou bylo dítě asi o kolo 2 let, pořád šlo rovně, až došlo doprostřed cesty, kde stálo. Zprvu mi vše bylo jedno, ale poté jsem slyšela auto a najednou mě uchvátila panika, protože jsem měla poprvé za svůj život vidět smrt a dokonce malého dítěte. Začala jsem mít nutkání dítě odstrčit z cesty a zachránit. Rozběhla jsem se na cestu a dítě jsem odstrčila v čas, ale já jsem zůstala na cestě a věděla, že umřu. Auto bylo už jen kousek ode mě a já zavřela oči a čekala na mou smrt. A pak změť brzd a …. Nic! Otevřela jsem oči a přímo těsně přede mnou těsně ode mě stálo auto. Vystoupil s auta muž a začal říkat " já jsem zabil dítě, půjdu sedět". Pořád jsem byla v šoku a, proto jsem jen čekala, až si mě pán všimne. " Zázrak, ty žiješ"! Jásal pán a začal mi moc děkovat a ptal se, jestli jsem v pořádku. Vůbec jsem nechápala, proč mi pořád děkuje, ale pak mi to došlo, to dítě co jsem zachránila, bylo jeho. Vlastně málem přejel své dítě, kvůli zanedbání matky.

Jelikož to byl pro mě velký šok, tak jsem zůstala celý den doma a mí rodiče se pořád ptali, jestli jsem v pohodě, protože pořád se mně byli hodně vyděšení. Ze začátku, mě spolužáci obdivovali a říkali slova, o kterých jsem si předtím mohla jen zdát " jsi vážně cool borka" dodala má spolužačka. Byl to vážně zázrak, jako by něco bylo mezi nebem a zemí. " Nino už zase, začínáš být divná"! Obořila se na mě Lana. Poté se vše vrátilo k normálu, už jsem zase byla ta divná Nina. Odpoledne po škole jsem se stavila na louce, kde jsem zrovna ležela a přemýšlela, že možná na zemi nejsme sami, že něco nebo někdo je jiný.

Jsem ráda, že jste se dočetli až jsem tento příběh bude mít minimálně 2 části a pak uvidím, jestli vás to baví nebo ne, protože zatím ten hlavní den se bude objevovat mezi částěmi.
Ještě se omlouvám, za případné chyby, ale psala jsem to dvakrát, poprvé na papír a po druhé ve wordu.
Tak se zatím mějte pěkně a snad se mi podaří i příští týden vydat třeba i druhá část, hlavně záleží, jestli ji budete chtít.
Terka

Přijímačky na střední školu

9. června 2017 v 17:01 | Adéla |  Povídky( Adel)
Přijímačky na střední školu

Byl duben a jako každého žáka devátého ročníku základní školy, který se rozhodl jít na střední školu i mě čekaly přijímačky. Stejně jako má kamarádka a zároveň spolužačka Karla jsem se snažila, dostat na zdravotní školu v Olomouci.
Seděla jsem tiše v lavici a upírala zrak na test z českého jazyka, který ležel přede mnou. Čeština nikdy nebila má silná stránka a tak jsem se teď úzkostně dívala na zadání. V učebně panovalo ticho jako v hrobě, přerývané pouze tikáním hodin. Bylo to pro mě nezvyklé vzhledem k tomu, že zde sedělo asi dvacet žáků což byl přesný počet jako v naší třídě a skoro každou hodinu se v ní někdo bavil. Ano, ale tohle nebyla normální bezstarostná hodina na základní škole, kde sis mohl známku opravit při zkoušení nebo dalším testu, tady jsi měl jednu šanci a šmitec, když neuspěješ běž to zkusit jinde nebo příští rok. jestli se sem chceš doopravdy dostat tak podej opravdu dobrý výsledek. A to si zde nejspíš všichni uvědomovali.
Plnící pero mi začalo klouzat z potících se dlaní a tak jsem ho nervozně odložila stranou. Otřela jsem si ruce o rifle a začala opět psát těžký test z českého jazyka.
Těchto testů (káždý z jiného předmětu) jsem musela napsat ještě několik a potom jsem konečně mohla jet domů. Teď jsem stála před dveřmi do chodby. Chystala jsem se vzít za kliku a otevřít, ale má matka mě předběhla. "Tak co?" zeptala se " Jak to šlo? Byly ty testy těžké? Jak se cítíš? Musíš být strašně unavená! " Nedala mi ani šanci vydechnout a rozkoukat se. O krok jsem ucouvla a podrážděně jsem se na ni podívala. Byla jsem unavená, pidrážděná a nervozní ze zkoušek na školu a neměla jsem chuť se s ní bavit. Chtěla jsem si lehnout pustit film nebo hudbu a odpočívat. Už jsem jí to chtěla říct, když v tom jsem si uvědomila, že musela být stejně nervozní jako já. Spolkla jsem všechny námitky a trochu jsem se pousmála. "Šlo to...... dobře. Tedy aspoň myslím." Řekla jsem nejistě a prosmýkla jsem se kolem. Ocitla jsem se v prostorné, bílostříbrné kuchyni kde byl dlouhý obdelníkový stůl se čtyřmi židlemy. Na jednu z nich jsem si sedla. Odložila jsem tašku s pár psacími pomůckami uvnitř stranou a otočila jsem se na matku, která si sedala vedle mě. Byla očividně nedočkavá a tak jsem bez dalšího zdržování začala odpovídat na všechny její otázky.
Asi hodinu jsme si povídali a pak jsem celý rozhovor ukončila slovi. "Mám strach, že mě nepřijímou." Má matka se na mě laskavě podívala a pohladila mě po tváři. " Všechno bude dobré" řekla tichým konejšivým hlasem "jsi chytrá holka a celou dobu jsi se pilně učila. Navíc" dodala povzbudivě "jsi řekla, že výsledky ti pošlou asi za tři dny. Do té doby nemá smysl se zbitečně strachovat." Jako vždy měla pravdu. Do té doby nemá smysl se strachovat. I přesto se mě však čím dál tím víc zmocňoval strach.
Seděla jsem v zahradě na lavičce. Bylo něco kolem 25°C a jasně svítilo slunce. Upírala jsem zrak na barevné slunečníku, který sem dala má matka aby jsem nedostala úpal nebo úžeh. Proč stále neodpovídají? pomyslela jsem si sklíčeně a poposedla jsem si na lavičce. Už to byli tři dny a stále nic. Strach, který jsem měla od té doby co jsem přijela se snad ztrojnásobil a já nemohla ani v klidu sedět. Ticho v zahradě přerušoval pouze škubavý zvuk, hhrabání čerstvě posekané trávy. Má matka pevně svírala násadu na hrábky a plynulými pohyby hrabala trávu na kupku. Přitom mě však stále po očku sledovala. Moc dobře věděla jaká jsou to muka čekat na výsledky přijímacích testů. Sama si tímto prošla a tak věděla, že je nejlepší něčím se zabavit a nepřemýšlet nad tím. Proto na chvíli přestala s hrabáním, přešla k dceří a podala jí hrábě. "Cože?" řekla jsem a dívala jsem se na matku. "Mám jít hrabat trávu?" nedokázala jsem potlačit překvapení a tak jsem se na ní dívala opravdu nechápavě. "No jistě, aspoň se zabavíš." řekla a já jsem pochopila její záměry. Chce mě zabavit abych pořád nemyslela na ty výsledky. Pomyslela jsem si a váhavě jsem si od ní vzala hrábě. Vstala jsem a začala hrabat trávu. "Neboj se" prohodila ještě matka než si sedla. "všechno dobře dopadne."
Příští den jsem šla zkontrolovat poštovní schránku. Nemohla jsem uvěřit svím očím. Úplně ve spod ležela bílá obálka s výsledky přijímacích testů. Chvíli jsem jen tak postávala a hleděla na (promě) tak dlouho očekávanou obálku. Když jsem překonala náhlý šok, rychle jsem vzala obálku a svižným krokem jsem šla do domu. Už jsem se chystala obálku otevří nožíkem na dopisy, když v tom jsem se zarazila. Tahle obálka zkrývá dopis, který mi změní celý život. Může přinést velké štěstí, ale také naopak velké zklamání. Neměla bych se na obě možnosti nějak připravit? Stála jsem tam naprosto neschopná se rozhodnout. Nakonec asi po desíti minutách jsem se konečně rozhodla. Na to co je v té obálce se nedá připravit. Pomyslela jsem si a rázně dukud jsem měla ještě odvahu jsem obálku otevřela. Odhodila jsem ji stranou a rozevřela popsaný papír. Přeskočila jsem všechny nedůležité věci a přešla jsem k tomu nejdůležitějšímu. Přijali mě? Oči mi zavalili slzy. Všechno to úsilí, učení se do noci, neustálá pozornost, to všechno se vyplatilo. Přijali mě! Neschopna řeči jsem se štěstím rozbrečela. Proč brečím? vždyť mě přijali! Pomyslela jsem si, ale i přesto jsem nebyla schopna přestat. Teplé, slané slzy mi sjížděli po tváři až k bradě, kde tiše spadly na zem. V tu chvíli přišla do místnosti má matka. "Proč brečíš?" zeptala se a pohlédla na dopis v mé ruce. Já však nebyla schopna slova. Natáhla jsem k ní ruku s dopisem a podala jsem jí ho. Hned co matka dočetla se náhle rozbrečela stejně jako já. Objala mě a přes vzlyky ze sebe dostala jen jediné. "Zvládla jsi to!"
A tak jsme tam obě tak stály a brečely jako dvě malé děti nad tou radostnou novinou.


Děkuji všem, kteří si udělali čas a přečetli si mou povídku. Chtěla jsem se s vámi podělit jak si představuji přijímací zkoušky a doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo. Budu se snažit co nejdříve vydat další povídku, ale omezuje mě to, že v této době nemám přístup k internetu. Doufám, že mě pochopíte. Ještě jednou děkuji za přečtení a bude se těšit u další povídky. (:
 


Životní šance

6. června 2017 v 16:41 | Tereza Mlčochová
Ahoj
Jak to asi vypadá, že první povídku na blog vydám já, u této povídky jsem se snažila dát emoce a ukázat těžký život jedné osoby. Tato povídka by měla mít i druhou část.
Životní šance
,, Jsi výjimečná Elis a dokuď budu s tebou nedovolím aby ti někdo ubližoval" Říkala mi ještě máma, když jsem byla malá. Možná by se vše nestalo, pokuď by tady s semnou byla ještě pořád. Možná nechápete o co jde a proto bych měla začít od začátku….

Pro nás všechny bylo těžké když, máma umřela před týdnem a nejtěžší je se každý den vracet do toho domu, kde je plno vzpomínek. Dnes, ale táta řekl,, Elis měly bychom se přestěhovat, tento dům nám oběma neprospívá" To je dobrý nápad tati, skočila jsem tátovi do řeči, ale pak nastala pro mě rána, jak táta vyslovil " Jsem rád holčičko, ale stěhujeme se do Brukswildu. " Ale tati mám tady své přátele"! Rozběhla jsem se do svého pokoje a začala brečet, když jsem pomyslela, že neuvidím své přátele. Táta se chtěl stěhovat rychle a, proto jsme se za dva dny stěhovali do nového města a takzvaně jsme začínali nový život. Zrovna jsem stála před mou novou školou Glardwinskou akademii o které táta říká, že je velmi prestižní a ano měl pravdu, je velice prestižní, protože musíme nosit všichni stejné oblečení! Táta na mě ještě jednou s okna zamával a popřál mi hodně štěstí a já jsem vstoupila do nové školy s pocitem být nová. Škola byla velká a já jsem tam chodila asi věčnost, než jsem nešla mou novou třídu 8. A. Sedla jsem si na volné místo a chystala si věci na hodinu, když ke mně přišla dívka s růžovým melírem a řekla " ty jsi ta nová že? Hele radím ti, nedávej se do při s Katrin Abstronkovou" a odešla. Cestou do fyziky jsem přemýšlela o dívce s melírem a o jejích divných slovech, ale na začátku hodiny Fyziky mi vše došlo, já jsem udělala mojí osudovou chybu! Vše začalo, když jsem si sedla na volné místo, všichni se mně dívala se strachem v očích a pak se to stalo přišla dívka s její partičkou holek a se sladkým, ale i falešným úsměv řekla " máš štěstí, že jsi tu nová a proto ti poradím, nestav se mi do cesty, jinak za to zaplatíš a teď laskavě vypadni s tohohle místa"! " já jsem tady byla první" obořila jsem se na ní a ona a její partička se s udivením na mě podívali a poté vytáhli barevné spreje a jak mi došlo co se chystají udělat, vystřelila jsem s místa, ale bylo moc pozdě už jsem měla všechno od barevných sprejů! Další den v hodině tělocviku mě paní učitelka pochválila za krásnou taneční sestavu a řekla " Katrino dej si příklad s Elis a na další cvik, který bude tentokrát dělat ve dvojici budeš s Elis". Nevím, co tak Katrin štvalo, ale hned po tělocviku se svojí partičkou mi vzali věci a přede mnou mi je napatlali hlínou a temperami. Myslela jsem, že s tím vše skončí jak včera, ale toto byl jen začátek. Naši třídní učitelce ukradli celou její školní přípravu a mě to dali do batohu a všechny mé věci hodili do kontejneru. Učitelka zjistila, že mám v batohu její ukradenou přípravu a dostala jsem školní podmínku a jako vyvrcholení těchto věcí v každé hodině připomněli učitelům domácí úkol a já jsem ho samozřejmě neměla, protože můj vypracovaný úkol vytáhla Katrin.

Vše takto pokračovalo několik týdnů a pomalu se to stupňovalo, tátovi jsem dělala starosti, protože mi hrozilo vyhození ze školy. Po večer jsem tajně brečela a stála v koutě s nožem s myšlenkou si podřezat žili, ale vždy mě tato myšlenka přešla. Často jsem chodila na mámin hrob se tam vyplakávat a pořád jsem slyšela maminčinu větu " pokuď tady budu nedovolím aby ti někdo ublížil".

Ve škole se semnou nikdo nebavil, protože věděl, že si i na něho potom zasedne Katrin a její partička a já jsem se pomalu uzavírala do sebe. Myslela jsem, že nikdy to neskončí a, že se budu trápit až do konce akademie, ale jak se říká, každá má svého strážného anděla. Po půl roce mé trápení zmilo, když táta přišel s větou " musíme se přestěhovat, protože jsem dostala výbornou práci a vím…." Tati to je super řekla jsem a běžela jsem k máminému hrobu.


Nikdy jsem tátovi neřekla, jak se mi tím moc ulevilo, říkala jsem u máminého hrobu, ale co když všechno bude stejné?..............

Seznámení

6. června 2017 v 12:25 | Adel, Terka
Ahoj jsme dvě kamarádky a na tomto blogu chceme psát příběhy a povídky.
Snad se vám tady bude líbit a naše povídky vás zaujmou a budou bavit :).



Seznámení s Terkou:
Jmenuji se Tereza a je mi náct jako Adel. Ráda čtu, píšu a hlavně tancuji. Bloguji už celkem 2 rokem, ale vystřídala jsem dva blogy. Můj blog je momentálně http://girl-diy.blog.cz/. Nadevše miluji mého psa, který má jméno Bad a je mu už 6 let.
Jsem holka co ráda píše povídky a různé příběhy. Jsem literárně založený člověk a proto píšu příběhy a párkrát do měsíce napíše recenzi :) .
Pořád něco patlám a vytvářím, často s toho bývá diy nebo výrobek či umělecké dílo.
Mezi mé další zájmy patří tanec věnuji se od 9 let modernímu baletu.
Mnoho lidí říká, že jsem usměvavá a sympatická holka a uměleckým nadáním :).
Moje heslo je- jdi za svým snem.
Jednou chci pomáhat lidem a nějak přispět na svět něčím krásným.

Seznámení s Adel:
Jmenuju se Adéla a je mi náct let. Ještě před dvěma roky jsem se o knížky ani psaní povídek moc nezajímala, vlastně to pro mě bylo skoro sprosté slovo. Pak jsem však našla fantasy knížky a vše se změnilo. Začala jsem číst jednu knížku za druhou, zkoušela jsem psát podobně kvalitní příběhy a doslova jsem se do knížek zamilovala. Asi po měsíci jsem si uvědomila, že mě sice baví číst fantasy, ale takové téma mi na psaní nesedne. Dlouho jsem přemýšlela co by mě bavilo psát a zároveň by mi sedlo ve stylu a pak jsme dostali ve škole úkol napsat povídku. Do psaní povídky jsem se totálně zažrala a zatím co ostatní mí spolužáci práci odflákli já jsem (na svůj věk) podala opravdu dobrý výsledek. Učitelku jsem nejspíš opravdu překvapila a mě osobně se zdálo, že mi příliš nevěří, že jsem tohle napsala bez pomoci rodičů. Není mi totiž ani 15 let a vybrala jsem si téma s kterým nemám vůbec zkušenosti. Tuhle povídku si můžete přečíst na tomto blogu jen co v ní opravím pár chyb.
Tak to by bylo nejspíš vše k tomu jak jsem se dostala k psaní povídek. Rovnou se omlouvám za gramatické chyby!!! a doufám, že se vám povídky budou líbit.

Na závěr bychom vám chtěli říct, že na blog bude víc přidávat povídky Aďa, ale Terka se také bude snažit někdy něco přidat.
Ahoj a uvidíme se u dalšího článku a budeme se těšit na vaši reakci na povídky.
Terka a Adel

Kam dál